Praotec Čech

Základní syžet pověsti zná snad každý Čech. Z bájné pravlasti se vydává vladyka Čech v čele svého kmene, aby vyhledal zemi zaslíbenou. Putuje přes hvozdy, hory a bažiny, až dorazí do krajiny rádlem nedotčené, dojde k hoře Říp uprostřed roviny, vyleze na vrchol a zaplesá: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ Praotec oznámí svému kmeni, že došel svého cíle a dál už se trmácet nemusí, načež vznese případnou otázku po tom, jakže by se ona nově objevená země měla jmenovat. Dlouhou cestou znavený lid se zaraduje a v nadšení, že je konec útrapám, zvolá: „Tvým, tvým jménem nechť sluje.“ A od té doby se tomu tady říká Čechy.

Mýtus a historie

A jak to bylo ve skutečnosti s tím bájným praotcem, který se údajně na úsvitu českého národa vyšplhal na kopec a vykřikoval cosi o mléku a strdí? Po „historickém jádru“ této pověsti pátraly již generace historiků a archeologů – ovšem jejich výsledky nejsou pro romantické duše vlastenců odkojené českým spisovatelem a patriotem Jiráskem právě příznivé. Kolem Řípu a už vůbec na Řípu samotném podle všeho první Slované, kteří k nám dorazili někdy začátkem 6. století, rozhodně nesídlili – usazovali se o něco jižněji, na Slánsku, v okolí Kralup nad Vltavou a v Pražské kotlině. Podřipsko osídlili až daleko později, zhruba v 9. století. Starší osídlení se tu sice nacházelo, ale naopak z doby daleko dávnější, před příchodem Slovanů.

Vlastně není ani nutné ptát se archeologů. Když si přečteme staré kroniky, od Kosmy až po Václava Hájka z Libočan, vidíme, jak se pověst postupně rodila a košatěla. Na začátku byla jen letmá Kosmova zmínka, přizdobená tématy z antické literatury a Bible, na konci stáli obrozenci, okopávající motyčkami Ctiněvaská zápraží a pátrající po Čechově hrobu.

Kosmova kronika

Neobeznámený čtenář, jehož představa o ustavující pověsti národní se odvíjí především z Jiráskových Starých pověstí českých, bude jistě překvapen, kolika proměnami příběh prošel v toku staletí. V nejstarší dochované podobě ho zpracoval ve své latinsky psané kronice děkan pražské kapituly Kosmas (někdy před rokem 1125). Tato nejstarší podoba je také nejstručnější – většinu údajů, které obecné povědomí přisuzuje právě Kosmovi, tento kronikář vůbec nezmiňuje. Kosmas se sice rozepisuje o tom, jak byla česká země „v čas potopy lidu zbavená“ a dlouze vyzdvihuje její přednosti, ale neříká, odkud Čech přišel, proč odešel ze staré vlasti, nemluví o žádných jeho bratrech a dokonce (pozor!) neříká ani nic o tom, že by Čech vystoupil na horu Říp. Ve svém shrnutí „bájného vyprávění starců“ pouze nejasně tipuje, že první obyvatelé „..tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídili sídla...“. Kosmas neuvádí téměř nic konkrétního, kromě zkazky o pojmenování země podle praotce Čecha, kterého ovšem jmenuje v latině (Boemus). Celá pověst navíc nápadně připomíná archetypální příběh o příchodu do země zaslíbené a na některých pasážích se dá téměř slovo od slova prokázet Kosmova inspirace Biblí, případně Vergiliovou Aeneidou. Kde je nějaké původní jádro? Žádný není. Jen pár obecných úvodních vět a „pověst“, kterou si můžeme přečíst na mnoho způsobů jinde a dříve.

Kosmova Kronika česká

(přibližně 1120-25)
Z latiny přeložil Karel Hrdina a Marie Bláhová

Úryvek z kapitoly II.

…Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoliv – neznámo s kolika lidmi – hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jsme konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem nám přeurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokráte sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božího vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?“
Tehdy starosta, jsa dojat touto předpovědí svých druhů, jal se z radosti líbat zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, pak vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluviti: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.“

Dalimilova kronika

O něco výmluvnější než Kosmova kronika je rýmovaná a již česky psaná Dalimilova kronika z roku 1310. Dozvídáme se, že jistý lech (jde tedy zřejmě o funkci, nikoliv jméno, snad to znamená cosi jako vladyka), jménem Čech, uprchl se svými šesti bratry a jejich rody z Charvátska v kraji srbském, poté, co se dopustil „mužobojstva“ – zkrátka poté, co někoho zabil, a bál se odplaty. Každý ať sám posoudí, zda se zde „tak řečený Dalimil“ přiblížil skutečnosti, nebo se spíš nechal inspirovat tím, že z podobného důvodu prchl Mojžíš z Egypta. Když Čech se svým lidem dojde k Řípu, odpočinou si všichni vespolek na jeho úpatí – Čech sám pak vystoupí na vrchol, obhlédne kraj a následně zvěstuje svým bratřím, že došli zaslíbené země „po svéj vóli, budú nám zde plni stoli.“

Staročeská kronika tak řečeného Dalimila

(kolem roku 1310)

Kapitola II.

V srbském jazyku jest země,
jiež Charvátci jest jmě.
V tej zemi bieše lech,
jemuž jmě bieše Čech.
Ten mužobojstva sě dočini,
pro něž svú zemi provini.
Ten Čech jmieše bratruov šest,
pro něž jmieše moc i čest,
a ot nich mnoho čeledi,
již jedné noci Čech osledi.
I vybra sě se vším z země,
jiež bieše Charvátici jmě.
I bra sě lesem do lesa,
dietky své na pleci nesa.
A když dlúho lesem jide,
k velikému hvozdu příde.
Tu sě stešče čeledi jeho.
I vece Čech: „Ach, běda skutku mého,
že jste vy pro mě v tejto núzi
a jsú pro mě váši domové hustí luzi.“
I vece Čech k svému sboru:
„Podejděm pod tuto hóru!
Dětem a skotu otpočinem
a snad sě tuto s túhú minem.“
Zajtra u pravé zóře
by Čech sám sedm na tej hóře,
s niež všichnu zemi ohleda
a dále jim jíti neda
řka: „Mámy zemi po své vóli,
budú nem sde plni stoli,
zvěři, ptákóv, rýb, včel dosti,
ot nepřátel dosti tvrdosti.“
Jako by sě dnes na púšči stalo,
kdežto by jim nic nepřěkážalo.
Ale s té hory na zemi zřechu,
pro to tej hóřě Říp vzděchu.
Prvé chleba nejmějiechu,
jedno maso a ryby jědiechu.
Prvé léto laz vzkopachu,
druhého léta rádlem vzórachu.
Ale že jich starostě Čech diechu,
proň zemi Čechy vzděchu.

Pulkavova kronika

Jak roky plynuly, jako by si kronikáři vzpomínali na další a další detaily. Přibík Pulkava napsal svou kroniku kolem roku 1374 z příkazu Karla IV. a jeho příběh se podobá tomu z Dalimilovy kroniky. I Pulkavův Čech prchá z Charvátska kvůli vraždě, nicméně tentokrát už se usazuje přímo na Řípu i se „svú čeledí“. Především se tu však objevuje zcela nová postava: „bratr pak Čechóv nebo tovariš jménem Lech.“ Z původního názvu Čechovy funkce kmenového vůdce se tak najednou stává jeho bratr, který navíc pokračuje v cestě a zakládá Polsko. V tomto kontextu stojí jistě za zmínku, že jméno Lech se zmiňuje již v Letopisech království Franků: zde se uvádí, že roku 805 Karel Veliký vyslal do země Boeheimů (tedy Čechů) vojenskou výpravu, která zabila místního vévodu jménem Lecho. Tím by se stal Lecho prvním známým českým vládcem – pokud by ovšem i zde nepanovalo silné podezření, že označení knížecí hodnosti bylo franckým letopiscem mylně převzato jako jméno.

Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína

(zhruba 1374)

…Takž pak i byl jest jeden člověk v Charvátiech jménem Čech, jenžto pro vraždu nad jedniem pánem znamenitým učiněnú, z těch krajin Charvatské země postúpiv i s bratří a s tovařistvem svým, bral sě jest hledat sobě vlasti nové, v niěž to by bezpečně bydliti mohl. A tak s miesta na miesto bera sě až k Dunaji i přišel jest. Odtovad pak bral sě jest do té vlasti, jež nynie Čechy slovú česky a německy Bemen. Nazvána jest tato země Bohemia latině od jmene božieho; neb v slovanském jazyku od toho jmene Boemia buoh jmenujem i v českém také. A tak tiem výkladem od jmene božiho Boemi neb Čechové jsú řečeni. Boemia latině sě die a slovansky Čechy, a takž od prvého bydlitele Čecha nazvány jest Čechy tato země. Kterýžto Čech s svými bratří a s svým tovařistvem nalezl jest tuto zemi beze všeho bydlitele, nalezl jest lesy porostlu jsúce všicku, a plnu zvěři v těch lesiech. Tak pak osadil sě jest s svú čeledí na jednéj vysoké hořě, ješto obecným příslovím slove Říp. Neb s té jisté hory veliká roveň se všěch stran země sezřiena móž býti, i jest ta hora mezi řekama Vltavú, Labem a Ohří. Tu sú najprv počěli přěbývati a zemi orati v Čechách…

…Bratr pak Čechóv nebo tovařiš jménem Lech, jenž s ním přišel bieše, přešel jest přěs sněžné hory, ješto Čechy dělé s Polskem, i uzřel jest velmi velikú a dlúdhú až do mořě roveň; i posadil sě jest tu, a tak pokolením svým naplnil ji…

Hájkova kronika

Pohřeb praotce Čecha.Ilustrace z Hájkovy Kroniky české

Nejvíc ze všech však o příchodu praotce Čecha věděl Václav Hájek z Libočan, když sepisoval roku 1541 svou Kroniku českou. Ačkoliv už ve své době platil za velkého mluvku (nebo zdatného fabulátora, jak se to vezme) a jeho kronika má daleko blíže k beletrii, než k historické literatuře, právě jeho spodobnění příběhu se nejvíce vepsalo do obecného povědomí. Přichází s takovými podrobnostmi, jako jsou například jména hradů knížat Čecha a Lecha v charvátské pravlasti (Psáry a Krapina). Čech už není vrahem, ale naopak se pohoršuje, „vidúce takový neřád, vády a mordy“, a proto odchází, aby našel lepší a klidnější zemi. Bratři jedou a jedou, motyčkami prokopávají zemi od Charvátska až k Řípu, až konečně najdou neobydlenou zemi. Pouze zde je Hájek o něco blíže k pravdě než Kosmas, když podotýká, že tato země ze nazývala podle dřívějších obyvatel Boemů (ti podle Hájka prý vymřeli, či jich snad zbyla jen hrstka). Je přitom paradoxní, že Kosmas ve svém latinském textu praotce Čecha uvádí právě jako Boema. Hájek také zná přesné datum Čechova příchodu: 644 od narození Syna božího. Není snad třeba dodávat, že je to číslo zcela „vycucané z prstu“.

Kronika česká Václava Hájka z Libočan

(1541)

Úryvek z předmluvy:
…Kronikáři pak někteří, muží víry hodní, jako Filip Kalimachus a mistr Matěj Měchovský i jiní, to pilně z starých kronik vyhledavše vypisují, že času jednoho v té krajině charvatské byli dva bratří vlastní, knížata, jímžto byla jména jednomu Čech a druhému Lech. On Lech měl své sedění na hradě řečeném Krapina, kterýžto dodnes stojí. Starší bratr, totiž Čech, měl svuoj byt na hradě řečeném Psáry nad potokem prudkým, kterýž Krupá slove. Ten hrad potom skrze nějakého Hroše, jenž byl z rodu knížat dalmatských, rozbořen. Ale ves Psáry, kteráž pod ním byla, ta až do dnešního dne má v sobě obyvatele. Hradu předepsaného toliko gruntové a zříceniny zuostaly. Oni pak bratří, Čech a Lech, vidúce takový neřád, vády i mordy mezi bříbuznými o meze a dědiny, spolu se o to snesli, aby se těch hadruňkov a mordův uvarovali a jiným té vší krajiny postoupíce odtuď s ženami a s dětmi, přáteli a příbuznými, s koňmi, dobytky i se všemi nábytky, kteréž měli, do krajin na puolnoci aby se obrátili. I svolavše rodinu i jích služebníky, na koně a mezky i vosly nakladše jeli a šli z lesa do lesa, jíchžto byl počet okolo šesti set osob, mezi ními u prostředku knížata Čech a Lech na krásných koních, před nímiž nesen byl praporec žlutý a na něm štít bílý a v štítu vorel černý, kteríhož od starodávna předkové jích i potomkové za znamení užívali, i svatý Vácslav, až do Boleslava ukrutného. Za ními pak jeli v tom houfu hrabata a páni z té charvátské země znamenití. Ouředníci a správce lidu jích na každém noclehu zemi (kteráž by úrodnější byla) motykami ohledovali, až i přibrali se do krajiny, v kteréž někdy Boemové obývali; a ti byli jednak všickni válkami a častými mory vyhynuli. Někteří ovšem kronikáři pokládají, že by ještě někteří, ale velmi řídko, po všech z těch Boemů od týchž bratří knížat Slovákuov zastiženi byli a pomalu jsú je táž knížata Čech a Lech odtuď vytiskli…

Začátek vlastní kroniky:

Léta od narození Syna božího
šestistého čtyřidcátého čtvrtého

a od stvoření světa již bylo pět tisíc osm set čtyřidcet a tři, za dnův Konstantina Třetího, císaře konstantinopolského vedlé počtu dvacátého a čtvrtého, za Jana, toho jména Čtvrtého, biskupa římského v počtu sesmdesátého čtvrtého, knížata charvátská Čech a Lech přibrali sú se s svými do země bohemské a přijeli až pod jeden velký vrch a tu se posadivše, sobě i svým dětem i dobytkuom aby odpočinutí učinili, zemi ohledavše, že jest úrodná, znamenali. Nazajtří pak ráno Čech, pojav Lecha, bratra svého, a jiné k tomu čtyři, vstúpili sú na ten vrch a odtuď spatřili lesy a řeky, hory i roviny a navrátivše se k svým zase, řekl jest Čech: „Tuto máme jeden velký zřip, po slovanském jazyku vrch, a okolo něho hojné roviny a úrodnú zemi, ale všecku lesy porostlú.“ Druhého pak dne šli sú okolo a nalezli řeky z obú stran té hory hojné a velmi rybnaté, i navrátili sú se k svým opět a vypravovali jím všecken způsob té krajiny. Nazajtří pak, když slunce z hor vycházeti počalo, Čech povolal bratra a starších, rozkázal svolati všecku rodinu i jích služebníky, a posadiv se na jednom pařezu, i učinil jest řeč tuto: „Nuže, milý bratře, milý přátelé a tovaryši, jenž ste účastníci mého putování a této práce! Viděl sem, kterak nejednú se mnú těžkú snášeli jste práci, jezdíce a chodíce po pustinách bezcestných a hustých lesích až do tohoto dne. Již aspoň tuto vašim nohám učiňte odpočinutí a učiňte oběť vzácnú těm, kteříž sú vás do této uvedli země. Toť jest ta, toť jest ta země, o kteréž častokrát sem vám pravil a do ní vás uvésti slíbil, země vám zaslíbená, zvěři a ptákuov plná, medem a mlékem oplývající, jakož pak sami vidíte, k obývání velmi příhodná, vody ze všech strán hojné a nad obyčej rybnaté. Tuť vám se nebude nic nedostávati, nepřátelé nebudou moci vám uškoditi. I poněvadž tak přeutěšená krajina a velmi úrodná již v vašich rukú jest, rozvažte, prosím, jakým a jak příhodným jménem ta vlast jmenována by býti měla.“ Kterýžto hned jako božským vnuknutím jsúce vzbuzeni: „I odkavad,“ řekli jsú, „lepší a přehodnější té zemi jméno dáno býti má, jediné od tebe, kníže a pán náš! Poněvadž si ty Čechem jmenován, též ona aby Čechova země slula, slušné jest.“ Tehdy povstav Čech a hnut sa svého lidu napomenutím vzhlédnul vzhuoru a padl na zemi a líbal ji, z toho se velmi raduje, že od jeho jména má býti jmenována, a vstav nahoru obú rukú počal k nebi pozdvihati a řka: „Vítej, země přesvatá, tisíci sliby od bohuov nám zaslíbená! Času předešlého byla si lidí zbavena, ale již nyní si nám navrácena; nás zdravé zachovej a rozmnož od národu do národu až na věky.“

Léta po narození Syna božího
šestistého čtyřidcátého devátého,
tj. po vyjití Čechově do té země pátého, rozkázal jest kníže Čech na místě jednom pod horou řečenú Zřip les posekati a tu sobě duom nevysoký postaviti a od svého syna, kterémuž Kleň jméno bylo, Kleneč postaviti. Jiní také a zvláště znamenitější pro milost, kterouž měli k Čechovi, knížeti svému, při témž domě neb Klenči také sobě domy a dvory stavěli.

A co to strdí?

Kde že se vzalo to slavné „mléko a strdí“? Podivné slovíčko „strdí“, kterým má podle lidové verse pověsti oplývat země česká, slyšel ve spojení s Řípem snad každý Čech. Málokdo ale ví, že strdí ve skutečnosti označuje med, respektive medové plástve. „Země mlékem a strdím oplývající“ se do lidového povědomí dostala ze starších překladů Bible, kde je těmito slovy popisována země zaslíbená. V Kosmově kronice a novějších překladech byste je už hledali marně: tam se jasně mluví o medu.